Fascinace českých médií a veřejnosti totalitní tajnou policií a jejími spolupracovníky ani po třiceti letech nijak viditelně neupadá. Pro zahraničního pozorovatele může být tohle nekonečné obracení minulosti trochu nesrozumitelné. Z britského pohledu ale zároveň kontrastuje s minimální pozorností, které se od médií, veřejnosti a politiků dostává činnosti britských agentů tajných služeb v současnosti. Přesněji činnosti v nedávné minulosti a jejím současným následkům. A nikoliv tedy v totalitním režimu, ale v demokratické společnosti. A co mohou zákony dodržující občané očekávat, když na ně svou pozornost zaměří tajné služby demokratického státu?
Takový příklad mi před časem přiblížil jeden známý, provozovatel komunitní kavárny. Vylíčil mi, jak si při snídani vzal do ruky sobotní noviny a utrpěl šok. Z první stránky se na něj díval jeho nejbližší kamarád, se kterým o dvacet let dříve pomáhali obětem policejního rasového násilí v Londýně. Ten kamarád jednoho dne zmizel a už se nikdy neobjevil. A teď, po letech, se najednou objevil v novinách – a pod jménem, které můj známý neznal. Tak to byl můj agent, uzavřel své vyprávění.
Další a mnohem rozsáhlejší britský případ byl nedávno z pohledu jeho obětí podrobně zdokumentován. Tato praxe začala v roce 1968 a její následky se projevují dodnes. Policie nasadila agenty na občany, kteří se nedopustili žádného trestného činu. Několik těchto policistů, otců od rodin, si pod novou identitou a s nic netušícími ženami, které sledovali, založili nové rodiny. A po mnoha letech se to provalilo.
Tenhle těžko uvěřitelný, ale pravdivý příběh částečně inspiroval mou detektivku Rukavičky smrti z roku 2016. Skutečný příběh se ale vyvíjí dál a já jsem ráda, že se má kniha tak trochu stala součástí této historie.
Při neznalosti detailů je celkém jednoduché jen pokrčit rameny. Agenti se přece používají všude, chce se říct. Jenže komu by vyhovoval životní partner a otec vašich dětí, který k vám za peníze daňových poplatníků chodí jako do práce a vy ho nevědomky sdílíte s jeho manželkou a jejich společnými dětmi? A představte si, že se nakonec dovíte, že kvůli smyšlené identitě váš partner oficiálně vůbec neexistuje. Domáhat se soudního vyrovnání s policií je nesmírně obtížné. Nelze obžalovat agenty pod falešnou identitou. Policie se ale zdráhá jejich pravé identity odhalit. A nechtějí to ani sami agenti. Došlo i k házení špíny na partnerky, které své zkušenosti zveřejnily. Byly osočovány z toho, že jim jde jen o finanční kompenzaci. Opravdu? Tyto ženy jsou matkami dětí, jejichž identita je z poloviny falešná. Jejich otcové, tak jak je tyto děti znaly, vůbec neexistovali a nakonec zmizeli, možná k původním rodinám. A také by se nemělo zapomenout na rodiny, jejichž členům agenti svou novou identitu ukradli.
Policejní vyšetřování této kauzy zatím stálo deset milónů liber a zdaleka není u konce. Nedávno se kampaně na podporu podvedených žen ujala firma Lush provozující obchody s kosmetikou. Okamžitě se však za to ocitla ve středu kritiky jak od britského ministra vnitra, tak od vedení policie. Lush se nejprve výhrůžek zalekla a kampaň na několik dní stáhla. Ozvaly se však oficiální a nyní už opuštěné manželky policejních agentů, které se také cítí podvedené. Ty naopak kampaň firmy Lush podpořily, stejně jako syn jednoho z agentů a nakonec i několik poslanců a právníků. Lush pozastavenou kampaň znova spustila. Kdo by se nechtěl dovědět, jak a proč bylo celé to mnohaleté slídění zorganizováno? Na výsledky výsledky vyšetřování ze strany policie si ještě počkáme. Mají být zveřejněny až v roce 2023.
Nepochybuji, že má smysl zabývat se aktivitami agentů v dávné minulosti. Můžeme si však být jistí, že se tato zkušenost nějak pozitivně promítá do rozhodování o činnosti agentů v současnosti?
