Při sledování prohlubující se krize britských univerzit kulminující v nedávné čtrnáctidenní stávce akademiků se nemohu ubránit stále naléhavějšímu pocitu déjà vu. Vybavují se mi vzpomínky na psaní mé první detektivky Pach smrti a říkám si, že jsem její vydání mohla načasovat líp.
Když před pěti lety kniha vyšla, zaznamenala pravděpodobně o něco větší ohlas než bylo na českou prvotinu běžné. Vyšlo pár vcelku příznivých recenzí, jedna dokonce v tištěném celostátním deníku. Měla jsem z nich radost a jejich kritické části mě přivedly k zamyšlení. Poprvé když vyšly a znova v posledních dnech při četbě článků o probíhající destrukci britských univerzit. Ohlasy této britské debaty pronikly i do českých médií, zejména po nedávném vystoupení oxfordské rektorky a cambridžského profesora Stefana Colliniho v pražském Národním divadle.
Co mě v této souvislosti ke vzpomínce na mou první knížku přivedlo? Detektivky jsou, jak někteří s oblibou říkají, pohádky pro dospělé. Spotřební zábava. S tím nemám problém, ale myslím si, že napínavou četbu je možné propojit s důležitými tématy. Pach smrti čerpá právě ze života akademiků a studentů na britských (a také českých) vysokých školách. Spouštěčem příběhu je nález mrtvé české studentky na britské univerzitě. Víc nebudu prozrazovat.
V jedné pro mě méně uspokojivé části recenze známý český literární kritik napsal, že „Pach smrti není kniha, která by v paměti utkvěla příliš dlouho“. Možná měl tehdy pravdu, ale téma a zápletka rezonují přesně s tím, co se momentálně s britskými univerzitami děje. Zejména na jejich vedení se snáší kritika o destruktivních důsledcích kultury manažerismu a marketizace, nepřetržitého hodnocení pracovních výkonů, soutěže o finanční zdroje a systému, ve kterém jsou peníze jediným měřítkem a náhražkou úspěchu. S tím je spojené vyvíjení neustálého a rostoucího tlaku manažerů na akademiky. Tlaku, který jim znemožňuje bádat, sdílet výsledky své práce a taky žít normální život. Tlaku, který je někdy těžké ustát a který lidi dohání k extrémnímu jednání. V tomto smyslu Pach smrti, v němž se vyšetřování zločinu odehrává právě v tomto kontextu, trochu předběhl dobu. Dnes by možná zanechal větší stopu.
Stefan Collini, profesor cambridgské university, který se letos na jaře zúčastnil pražské debaty hledající odpověď na otázku o politické roli univerzit, během ní musel čelit žádostem o vysvětlení dramatických změn v britském univerzitním sektoru. Podobně se ho prý ptali i při dalších návštěvách po Evropě. Co se to děje a proč univerzity samy takto poškozují svou světovou reputaci. Collini, který se zabývá vztahy mezi univerzitami a veřejným zájmem, přiznal, že vyčerpávající odpověď nenašel. Nenašla jsem ji samozřejmě ani já ve své knize.
Leitmotivem Pachu smrti je téma pocitu ohrožení v současném světě, jak se vyjádřil jiný kritik a myslím, že lépe bych to nevystihla. Věnuje se pocitu ohrožení, který se šíří do oblastí lidské činnosti, ve kterých bychom ho až donedávna nehledali.
Pod vlivem osobních i zprostředkovaných zážitků jsem si během psaní Pachu smrti ohrožená opravdu připadala. S publikovanou knihou v ruce jsem naštěstí dopadla lépe než její důležitá a fatálně ohrožená postava Veronika.
O pět let později se ten pocit ohrožení pracovníků britských univerzit jen dále prohloubil. Když se během letošní univerzitní stávky autor článku “Zima plná nespokojenosti” v profesním týdeníku britských akademiků Times Higher Education ptal, co si akademici myslí o současné situaci, jeden z dotázaných situaci přirovnal ke scéně ze špionážního thrilleru Agent bez minulosti s Mattem Damonem v hlavní roli. Ve zmíněné scéně agent se speciálními úkoly Jason Bourne (MD) postřelí vraha s poněkud ironickou přezdívkou „profesor“. Oba muži byli využiti a vytrénováni stejně náročným a ke svým důsledkům stejně lhostejným systémem. Než vydechne naposledy, „profesor“ ještě stihne Jasonovi říct: „A teď se dívej na to, co tě přiměli dělat.“
A pak že je detektivka jen pohádka pro dospělé. Měřeno prodeji dnes v anglosaském světě detektivka nahradila společenský román. Ale o tom možná někdy příště.
